Ten nápad se zrodil během okamžiku, chvilku poté, co mi kolega Louis přihrál aktualitu o právě avizovaném severoamerickém turné Kinga – Diamonda přitom nebylo třeba vůbec zmiňovat, protože King je jenom jeden pro všechny ty, kteří, stejně jako my dva, propadli kouzlu jeho tvorby. Tedy nápad využít plánovanou dovolenou v USA i jako možnost navštívit jeden z koncertů umělcova turné „Saint Lucifer's Hospital 1920“ na podporu předlouze očekávaného nového alba (zřejmě s názvem) „The Institute“, jehož vydání bylo již mnohokrát odloženo a které snad (konečně) vyjde v příštím roce. Nejsem žádnej Bruce Willis, co skáče obden někde za oceánem v mosh pitu, koncertů jsem pár viděl, ale všechny vždy v jisté bezpečné vzdálenosti od domova v tuzemsku nebo v nejbližším zahraničí. Tenhle report tedy prosím berte jako zážitek protřelého českého metálisty, který si poprvé (a proto taky trochu s očima navrch hlavy) vyrazil na koncert do klubu do Ameriky a tam je přece všechno větší a lepčí a horší a korektní a zakázané a otevřené a happy a vůbec. A tak mě kromě jasných otazníků nad aktuální mistrovou koncertní formou začaly přirozeně napadat i další: Jsou američtí metalisté o mnoho jiní než ti u nás? Jaká bude v současné době atmosféra na metalovém koncertě v USA? Jak je vůbec organizovaná akce tohoto typu v americkém velkoměstě. Bude narváno na kapelu stylu KING DIAMOND? A tak dále a tak dále… Odpovědi se nakonec dostavily 28. října 2024 v klubu The Fillmore, Silver Spring, Washington DC, Maryland.

Takže to nakonec klaplo! V 7:00 hodin ráno středoevropského času jsem vyrazil vozem z Plzně, pak let Praha – Frankfurt – Washington DC, nezbytné několikahodinové zpoždění letů, celní procedury při vstupu do USA a nakonec ještě cesta metrem z letiště. Bylo to „vo fous a vo nervy“, resp. „by the skin o’ my teeth“, když už jsme na metalu v Americe, ale krátce po půl deváté večer místního času stojím na rušné silnici (3 jízdní pruhy v každém směru) před stroze vypadající betonovou kostkou o mnoho nižší než okolní věžáky, na níž rudě svítí obří neonový poutač „The Fillmore“. Do začátku setu KING DIAMOND zbývá 25 minut, před chvilkou dohráli OVERKILL. Uff.

Stoupám si do krátké fronty u vstupu, která se tvoří hlavně kvůli důkladným bezpečnostním kontrolám každého příchozího. Jde to svižně, žádná ošahávačka, jak jsme zvyklí u nás, ale hezky bezkontaktně detektorem. Bezkontaktně zde ovšem probíhá i kontrola vstupenky, na elektronickou verzi s čárovým nebo QR kódem už jsme si v tuzemsku docela zvykli, ale tady jsou ještě o kus dál, vstupenku si totiž musíte předem nahrát do platební aplikace v mobilním telefonu (Apple Pay, Google Wallet) a na místě si „odpípnout“ vstup u NFC čtečky. Kde se to zastaví?

Poměrně malému předsálí dominuje stánek s merchem přesně uprostřed mezi vstupy do sálu po obou stranách (35 $ triko, 40 $ triko s dlouhým rukávem, 80 $ mikina). Jaká je dnes večer návštěvnost? Metalheads, zdá se, dorazili. Už podle cvrkotu před klubem bylo jasné, že to dnes večer nebude propadák. Tady hned za vstupními dveřmi je ale ještě poměrně volno a relativní klid.

A co bezprostřední první dojmy přímo z jámy lvové? Nasátí atmosféry je dílem okamžiku, načež je mi hned jasné, že je tady všechno tak, jak to má na metalovém koncertě v klubu být, resp. tak, jak to známe, žádný zásadní multikulti střet se nekoná, metalisti všech zemí si prostě rozumí a hlavně jsou už skoro všichni na značkách v sále, proto ten klid v předsálí.

Jak je dotyčný klub vlastně velký? The Fillmore svým industriálním pojetím a rozvržením nejvíce připomíná pražské Fórum Karlín, ale je asi o polovinu menší a trochu nižší, navíc v prvním a jediném nadzemním patře probíhá kolem celého obvodu sálu široký balkón s minimálně třemi řadami sedadel. U stropu, mezi betonovými žebry nosné konstrukce a vzduchotechnikou, visí několik křišťálových lustrů. Ta klimatizace mimochodem, dle amerických zvyklostí, jede na plné obrátky, a s přehledem chladí na něco kolem 20° C. No a je docela narváno, protáhnu se tedy v zadní části sálu doprostřed před zvuk a víc dopředu už to volně nejde, inu kdo pozdě chodí…

A ještě chvilka na sociologický průzkum. Jaképak je tady složení publika? Podle perimetru, který jsem v už potemnělém sále schopen kolem sebe přehlédnout, jsme tu většinou chlapi 40+, fanynky a mladší ročníky přišly samozřejmě také, ale věkový průměr je prostě vyšší, vyšší. Oproti naší „bigbítové“ kultuře málokdo okolo konzumuje alkohol, většina sousedů v poklidu, vesele, ale slušně a soustředěně vyčkává, kdy to vypukne, a zejména mě nikdo nepolívá kelímkáčem.

Není žádným tajemstvím, že se na scéně za černou plachtou s logem hlavní hvězdy skrývá dvoupatrová pódiová konstrukce, kterou už KING DIAMOND dříve představil coby základ kulisy sanatoria, naposledy například v roce 2019 v Moravském Krumlově na festivalu Rock Heart. Scénické převratné novinky se tedy určitě dnes večer konat nebudou a bohužel ani obehraný setlist nepřinese, kromě dvou nových skladeb z chystaného alba, žádné dlouho nehrané tituly. „The Graveyard“, „House Of God“, „The Puppet Master“, jako by tyhle skvělé desky snad ani neexistovaly, prostě zase rutina s těmi samými položkami. Ovšem když je těch živých vystoupení během let jako šafránu a když víte, že vás tak jako tak čeká 90 minut s husí kůží, pramálo to všechno vadí. Zvuková kulisa náhle zesiluje a začíná znít „The Wizard“ od URIAH HEEP, no vida, že by oblíbená úvodní reprodukovaná píseň? Jasně, konec, intro „Funeral“, plachta dolů a jde se na věc.

Zvuk je hned od začátku bezchybný, čitelný, čistá práce (a tak to i zůstane po celou dobu koncertu), ideální podmínky pro hnidopišskou analýzu hlasivek s vysokým H resp. K a D. Jakpak na tom mistr tedy reálně je? Je to pořád zatraceně dobré, ovšem dokonce tak dobré, že Diamonda začínám podezírat z podvodného používání playbacku, resp. nějakého moderního způsobu pěveckého dopingu, jaký už prý dávno používají popoví důchodci. Je to paradox, že naopak teď vyloženě chci slyšet nějakou jasnou odchylku, onen důkaz místo slipů, abych nemusel nad králem zlomit hůl. A není to nakonec třeba, začínají se pozvolna objevovat neoddiskutovatelné „živé“, nikoliv však falešné pasáže, tak fajn. Dá se vysledovat, které polohy a části skladeb má Diamond pořád pevně ve svalové paměti hlasivek, a když svaly umdlévají, přispěchává na pomoc Amalia Bruun alias Myrkur (rovněž původem z Dánska). Její letošní angažování na post klávesistky a hlavně doprovodné vokalistky, musím říci, je správná volba. Prakticky ve všech vysokých polohách teď Myrkur Diamonda spolehlivě, ale hlavně nerušivě podkresluje, a výsledný dojem je, myslím si, velmi dobrý. A ještě dobře vypadá, že. Skladba „Eye Of The Witch“ ovšem zazněla kompletně ze záznamu.

Jaké tvoří „Amíci“ metalové publikum? Dneska večer, ale věřím, že i jindy, jsou energičtější a hlasitější než našinci, atmosféru v klubu dělají prostě takovou, v jaké je radost hrát, vždyť také principál jen s obtížemi udržel přísnou roli a čím dál tím víc se mezi skladbami rozpovídával. Z počátku se s námi jenom vítal, stroze, skoro nesměle, zato však několikrát. Nejpozději ale po třetí, chytře zařazené skladbě „The Halloween“ veškerá nervozita, byla-li jaká, zmizela. Američané prostě tenhle „svůj“ svátek zbožňují, opravdu, a to tak, že už týdny předem zdobí svoje obydlí a ve velkém konzumují všechny myslitelné potraviny s dýňovou příchutí. Pouhé tři dny, které dneska do Halloweenu zbývají, což mi jako  neznapohanovi vůbec nedošlo, berou přítomní tak, jako by už byl čtvrtek, a skladba má prostě magický účinek, rozhodně jeden z vrcholů koncertu. Řemen už nespadne, později dojde na circle pity a ke konci koncertu i čtyři crowdsurfeři úspěšně doplavou vpřed. Jsem přesvědčený, že v Čechách by se nic z toho nekonalo.

A co doprovodná kapela, je pořád na jedničku? Není co vytknout, zbrusu novou posilu Myrkur už jsem pochválil a ani na ostatní nelze jinak nahlížet, nebo jste snad čekali, že třeba takový profesionál, jakým je kytarista Andy LaRocque, pohoří a nezahraje svůj set s prstem v nose? Kdepak, profesionalita a rutina, kam se podíváte. Možná, že je té rutiny někdy trochu moc, to když všichni hudebníci (pro pořádek ještě druhý kytarista Mike Wead, basista Pontus Egberg a bubeník Matt Thompson) neopustí ani na okamžik svoje pozice (bubeník má omluvenku), ale na koncertech KING DIAMOND to má svoje opodstatnění. Dramaturgie a scénář jsou přece nastaveny tak, aby se pozornost jasně upínala na zpěváka a jeho pódiovou společnici Jodi Cachia, dlouholetou hlavní performerku v hororovém divadle o mnoha dějstvích.

Překvapí něčím to nejnovější hororové divadlo dlouholetého fanouška? Jsou to spíš jenom drobné detaily, jinak se doprovodné děje ke starším skladbám odehrávají prakticky tak, jak je dobře známe. Panenku Abigail šoupnout do rakve, Lula tančící zběsilý voodoo tanec, „Grandma“ přivezená na kolečkovém křesle. Potěší Diamondovo střídání make upu a masek, kdy svůj úvodní klasický vzhled vymění za celohlavovou masku vrásčitého majitele sanatoria, za obličejovou masku ve stylu Hannibala Lectera při „Masquerade Of Madness“ nebo za nově užitý, strohý, bílý, ale o to efektnější make up v novinkové písni „Spider Lilly“. Ve druhé nové skladbě „Electro Therapy“ pak shlédneme působivou elektrošokovou léčbu zmítající se pacientky Lilly.

Jak jsou na tom mimochodem dvě právě zmíněné novinky, povedly se? Zážitek po jednom živém vyslechnutí mám takový, že na první dobrou víc zaujme svižnější „Electro Therapy“, „Spider Lilly“ svoje kvality doufám prokáže po opakovaném poslechu, uvidíme, jestli to zkrátka „doroste“. Obě jsou to skladby, které byste od KING DIAMOND očekávali, neurazí a určitě budou mít svoje detailně promyšlené místo na nové desce s novým příběhem. Jako působivý závěr hlavní části setu ovšem „Electro Therapy“ funguje spolehlivě. Přidává se jediná „Abigail“ a následují předlouhé ovace. Děkovačka všech členů kapely proběhne celkem svižně, ale sám King zůstává na pódiu dlouhé a dlouhé minuty, užívá si zasloužený aplaus a soustředěně a klidně děkuje na všechny strany. Situace trochu podobná tomu, když odcházel z pódia Tom Araya na závěrečném koncertě SLAYER v Praze. Očekával jsem, že mistr zmizí dveřmi v kulise ve středu pódia a už ho neuvidíme, tohle je však velmi milé překvapení na úplný závěr.

Ještě nějaké postřehy a „moudra“ na závěr?

Klubová atmosféra je pro takřka divadelní pojetí koncertů KING DIAMOND jednoznačné plus. Vlastně mám pocit, že King není ten typ zpěváka, který potřebuje narvaný open air stadion a tenhle večer v The Fillmore mu sednul. Americkým metalheads patří můj dík, že tak parádní žhavou atmosféru vytvořili, ignorujíce ledové poryvy vzduchu z klimatizace. Zmiňuji to znovu proto, že by mě ani ve snu nenapadlo, že svůj první koncert za oceánem absolvuji se zimním kulichem na hlavě. Při odchodu ze sálu si nelze nevšimnout dlouhatananánské fronty, která se vytvořila u stánku s merchem a pevné cedule na dveřích, která upozorňuje návštěvníky na fakt, že moshing a crowdsurfing je nebezpečný, a že se klub zříká veškeré odpovědnosti za případné důsledky jejich provozování. No a já, teď už opět na ulici před klubem, můžu tedy definitivně a zodpovědně prohlásit, že to stálo za to!

Setlist: Funeral, Arrival, A Mansion in Darkness, Halloween, Voodoo, "Them", Spider Lilly, Two Little Girls, Sleepless Nights, Out From the Asylum, Welcome Home, The Invisible Guests, The Candle, Masquerade of Madness, Eye of the Witch, Burn, Electro Therapy/Abigail, Insanity